Na večnosť

10. října 2007 v 17:06 | Aurore |  Jednorázovky
No nie je to u mňa rekord v pridávaní poviedok? Je, určite áno. Ha, a to ešte len dačo chystám... Som zvedavá, dokedy mi táto celkom pisateľská nálada vydrží.
Ako sa tak poznám, dlho nie. Krátka poviedka na mnohokrát spracované téma. Čo sa dialo tú noc, keď boli Potterovci zavraždení?
Za pomoc pri názve patrí veľké ďakujem V. a Rhiannonn. Názov vymyslela práve Rhi, ja som bola v koncoch.

Znova ďakujem za výborný beta-read Bruji.

Samota. Ťažká, otupujúca rozum.
Strach. Blízky, nedáva dýchať.
Bezmocnosť. Nebezpečná a tichá, klame.
Pocity, také skutočné a prirodzené pre ľudské bytosti. Odlišné, zraňujúce, ale prianím mŕtvych je ich druhýkrát pocítiť.
Starý dom v Godrikovej úžľabine osvetľovalo slabé svetlo pouličných lámp. Oblohu preťal oslepujúci blesk. Vo vzduchu už bolo cítiť blížiacu sa búrku.
Ani stromy nemohli dýchať, dusili sa. Všetko sa zdalo také zbytočné, nič nestálo za námahu. Zmysel sa stratil v tom mori ustráchaných očí. Napätie opadalo, alebo sa každou sekundou stupňovalo.
Pustý tok myšlienok; akoby sa ozýval.
Búrka nevytvárala jediný stiesnený pocit v dušiach obyvateľov domu. Niečo iné a hrozivejšie sa blížilo nocou.
I muklovia to cítili. Závan smrti, ktorý rozvíril večer. Zubatú.
Sedeli doma, zavretí, unikajúc pred tušením.
Stane sa to v bezsennú októbrovú noc.
Búrka bola len príprava. Hlavné predstavenie príde po nej. Dva svety, natoľko rozdielne a predsa spojené v jedno, sa zrútia.
Desiata hodina odbila. Začiatok konca sveta, ktorí nikdy nespoznali. Nemôžu, pretože ručička okolo ciferníku sa pohybuje prirýchlo.
Čas plynie.
Nekonečno a hukot ich sŕdc.
Sny neprinášali úľavu ani oslobodenie.
Dvaja ľudia medzi chladnými stenami na kraji ulice bdeli. Nemohli spať. Zatiaľ ešte nie. Nádej, ktorá vyprchala z očí, bola jediným, čo mohli vidieť v sebe samých. Srdcia im prudko búchali a prerývaný dych sa niesol malou miestnosťou. Nevedeli, čo príde, ani kedy to príde. Len tušili. Dalo sa tomu veriť?
Držali si navzájom dlane.
Blúdili v spomienkach. Tváre, mihajúce sa pred nimi.
Nenachádzali záchranné lano.
Slzy stekajú po tvárach mladých ľudí, spojených niekoľkými rokmi života. Objímajúc sa v kresle šepkali slová, snáď to bola útecha. Nechceli sa prestať zvierať v náručí, ako keby sa im tá minúta stala všetkým.
Hádky. Také zbytočné. Uzmierenia. Také potrebné.
Prepletajúce sa prsty. Vdychovanie známych vôní. Teraz im prišli také čarovné. Tak ľahko pominuteľné.
"Prepáč mi."
Ticho sa narušilo niekoľkými slovami. Pre niekoho tými najcennejšími.
"To nič, Lily. To nič."
"Bola som sebecká."
Ryšavá žena sa chvela od vzlykov.
"Ty nie!"
Šepot a nádych, ktorý si vymenili, im načas upokojil mysle. Iba na krátky okamih.
Smutný smiech, vychádzajúci z dvoch úst, sa hneď utíšil, akoby sa im obom vykreslil pred očami rovnaký obraz.
Svetlo mesiaca preniká cez biele okenice a ožaruje tváre.
Čas plynie.
Neustále, nepretržite, nemilosrdne.
Kvetiny položené na stole zvädli. Biele lupene odfúkol vietor, ktorý pootváral okná a hral so sa záclonami.
Vznášajú sa nad podlahou, tak zľahka.
Jedenásť hodín.
"Lily?"
"Áno?"
"Len som potreboval počuť tvoj hlas."
Neistota. Sprevádza potichu to, čo má prísť. Kiež by nebola.
Úzkou ulicou sa ozvalo hlasné tresknutie. Vtáky sa so škrekotom vzniesli z konárov tmavých stromov.
Hviezdy na oblohe zmizli, búrkové oblaky sa rozptýlili. Všade.
Spadli prvé studené kvapky ťažkého dažďa.
Čas plynie.
Kroky a nenávisť, ktorá sa blíži. Ktorá musí prikročiť, aby sa stalo nezvratné.
A osud si už vybral, čo chce.
Kráča, ale kroky sa neozývajú. Tiene neexistujú. Prejde okolo a živé zahynie.
"Utekaj, Lily!"
Zelená žiara osvetlila detskú postieľku.
Smiech, ryšavé vlasy a biele lupene. Všetko v jednom okamihu zamiešalo svetom.
Ostré črepy skla.
Steny, doteraz neporušiteľné, sa rútia.
Detský plač neustáva - posledná nádej sveta.
O dve desaťročia pominie aj tá.
Netušiac, čo všetko je predurčené, začali oslavovať. Blázni.
Len dve desaťročia...
Temno a chlad pohltí úsmevy a šťastné myšlienky. Smiech ustane a plamienky v nádobách pohasnú.
Zostane len čas a večné pocity.
Stratený svet.
Naveky tu budú tiene zblúdilých.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 10. října 2007 v 18:11 | Reagovat

Já děkuju za uznání jednoho plácnutí za název. :)

K povídce. Opět jsi mě nezklamala, Euphory. Tvé povídky jsou něco jako poezie v próze s překvapivou emocionální pointou - nevím, jak jinak to nazvat. Líbí se mi to. Popravdě musím říct, že tohle je něco, o co se pokouším já. :D - v těch mých dvou rozepsaných kusech, ale ani zdaleka nemám na to, udělat to takhle...působivě.

ZpáPíšeš, že je to mnohokrát zpracované téma. Já jsem tedy těch zpracování moc neviděla. Leda tak nějaké pseudooriginální přepisy náznaků z knihy. To tvá povídka není. Je...silná. Je...tvoje. A je jedinečná. Jediné snad, co mi trochu nesedí, je proč tam tak seděli a objímali se - když měli předtuchu, nebo něco takového, tak proč se nevypařit? Ale třeba se James neumí přemisťovat a pro Lily s Harrym je to nebezpečné. - tím chci říct, že i když je tam tenhle detail, co mě trochu rušil, tak to je nic..NIC..v porovnání s celkovým dojmem a dopadem emocí a určité nevyhnutelné osudovosti, kterými je celé toto dílko prodchnuto. Myšlenková a pocitová preciznost je prostě preciznost.

Gratuluju k dalšímu dokonalému dílu. :)

2 Aurore Aurore | 10. října 2007 v 20:47 | Reagovat

Bez teba by tu tá poviedka nebola, lebo by nemala názov;)

Ech.. ja neviem, čo na tvoje dlhé a milé komentáre povedať:) Tak vysvetlím to, prečo tam len sedeli a nešli si zachraňovať krky:) Oni si totiž mysleli, že sú v bezpečí, Peter bol ich priateľ a zradu nečakali.V knihe sa spomína, že mali podozrenie pre špióna, ale keďže podozrievali Lupina, nemalo skoro dôvod nemať pocit, že ich úkryt je nie je bezpečný. Je tam napísane, i tou vetou: "Dalo sa tomu veriť?", že to bol len pocit, až by som povedala mojím spracovaním trochu prehnaní, že sa niečo stane. Verili, že ich domov je bezpečný a že práve inde by boli v nebezpečenstve. A tým, že boli v neustálom ohrození, pocity strachu mohli byť celkom bežné.

Ďakujem za komentár, za pochvalu a za názor:)))

3 ilian ilian | Web | 10. října 2007 v 21:10 | Reagovat

v kombinaci s mým současným psychickým stavem a total depresed hudbou, co zrovna poslouchám mě to rozbečelo, bylo to nádherné a děkuju ti, že jsem mohla něco takového číst

4 Rhiannonn Rhiannonn | E-mail | Web | 10. října 2007 v 21:16 | Reagovat

Tak takhle...

Asi jsem byla zmatena větou: "Srdcia im prudko búchali a prerývaný dych sa niesol malou miestnosťou. Nevedeli, čo príde, ani kedy to príde" -  a skutečností, že tam seděli v tichosti, se slzami, se strachem a tak nějak..ponořeni do takové předsmrtné rekapitulace celou hodinu.

Měla jsem - a ještě  i mám, že to je na obyčejný strach z odhalení trochu..silnější prožitek. Celé to emocionální, psychologické pozadí povídky na mě působí příliš osudově, příliš konkrétně a silně. Celá ta scéna je pro mě výraznou předehrou ke smrti, že už tam nejsem schopná najít..něco obyčejného, co by se mohlo dít každý den, každý večer.

Ale asi je to zaviněno i tím, že vím, že oni ten večer opravdu zemřou, že se něco stane.

5 Vaniti Vaniti | 11. října 2007 v 16:55 | Reagovat

Nuž, pridám sem aj ja svoj komentár:)

Opäť nie je za čo, však som nič duchaplné nevymyslela.. Aj keď som sa teda snažila:D

Asi sa budem opakovať, ale tá poviedka je krásna:) Rovnako ako všetky:)

Len tak ďalej:):-*

6 Aurore Aurore | 13. října 2007 v 23:56 | Reagovat

ilian: Ďakujem i ja. Dúfam, že sa budeš mať lepšie.

Rhiannonn: Pššt, priveľmi to rozoberáš, ostatní to potom budú rozoberať tiež:D

Ten večer... áno, mali pocit iný, nie asi celkom obyčajný, to áno, ale predsa len tam mali tie dôvody, ktoré som hovorila. Takže, áno, bolo to celé iné, bolo to osudové, ale napriek tomu tam sedeli a... čakali. Prečo? Pretože sa to možno muselo stať, inak to nemohlo byť, pravda je, že je to nepravdepodobné, ale ja som to takto napísala:) Osud by si ich našiel asi tak či tak:)

Vaniti: Ďakujem:):)

7 Leonyda Leonyda | Web | 14. října 2007 v 15:34 | Reagovat

Teda... věříš mi, že jsem se bála? To bylo tak strašidelný a temný, ale jak jinak než báječně zpracovaný. Válíš, Aurore :-)

8 Lizz Lizz | Web | 14. října 2007 v 22:17 | Reagovat

Ach jaj.

To byl hotová Hitchcock (ať už se to píše jakkoli...) Geniální, opravdu.

Mně se moc líbila ta atmosféra.... celá povídka...

nějak nemám, co víc bych napsala...:) výborné.

9 Aurore Aurore | 14. října 2007 v 22:25 | Reagovat

Leonyda: Bála?:D Veľmi pekne ďakujem:))

Lizz: Ďakujem, som rada, že tam tá atmosféra bola:)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.